Stagflace v Evropské unii nastane, pokud se lidé leknou reálného poklesu svých příjmů
Inflace v Evropské unii měsíc co měsíc zrychluje. Zatímco ještě v únoru se cenová hladina sedmadvacítky v průměru meziročně zvedla o 6,2, v březnu už o 7,8 procenta. Přitom před rokem se meziroční míra inflace pohybovala na úrovni 1,7 procenta a některé země (Řecko) dokonce zažívaly poměrně silnou deflaci.
V souvislosti s rostoucí inflací se stále častěji hovoří o riziku takzvané stagflace. Ta bývá obecně vnímána jako situace, kdy hospodářství zažívá výrazně zvýšenou inflaci a současně ekonomickou stagnaci, či dokonce pokles v kombinaci s rostoucí nezaměstnaností.
Přestože například viceprezident Evropské centrální banky Luis de Guindos v rozhovoru pro agenturu Bloomberg riziko deflace pro tento rok nevidí, výrazný pokles hospodářské dynamiky je prakticky nevyhnutelný. „Záleží, jak stagflaci definujete. Pokud jako negativní růst HDP s velmi vysokou inflací, pak i v nejhorším scénáři stagflaci nevidíme,“ uvedl de Guindos.
Technicky vzato skutečně v roce 2022 k učebnicové stagflaci nejspíše nedojde, že s námi ale zvýšená inflace a velmi pomalý hospodářský růst zůstanou i příští rok, je prakticky jisté. Minimálně s takovým scénářem počítá celá řada mezinárodních i národních institucí, které jedna za druhou upravují prognózy růstu HDP Evropské unie (či konkrétních členských zemí) směrem dolů.
Mezinárodní měnový fond například předpovídá, že v roce 2023 se na samé hraně stagflace ocitnou například Francie, Itálie nebo Velká Británie, která byla ještě donedávna jednou z členských zemí EU. Výrazně zpomalí také eurozóna jako celek. Německý růst má letos klesnout ke dvěma procentům, ale už v roce příštím by měl zrychlit na 2,7 procenta.
Že je pravděpodobnost stagflace vyšší než udržení solidního tempa hospodářského růstu, má dvě hlavní příčiny. První je vyčerpanost veřejných rozpočtů po dvou letech pandemie koronaviru. Veřejné rozpočty by měly pomáhat ekonomice ve špatných časech a naopak v těch dobrých vytvářet rezervy.
Problém je ale v tom, že současné špatné časy vyvolané postcovidovým oživením a válkou na Ukrajině, přišly příliš brzy po špatných časech covidových. Během nich totiž veřejné rozpočty napříč Evropskou unií doslova krvácely. Pokud by měly v krvácení pokračovat i nyní, nejenže by se brzy ocitly na suchu, ale ještě více by přiživovaly inflační tlaky.
Druhým důvodem, proč je stagflace v nadcházejících letech rizikem, je dopad zvýšené inflace na reálné příjmy domácností. Ty totiž v řadě zemí sedmadvacítky po několika dekádách výrazně propadnou. Lidé tak budou s největší pravděpodobností (a do značné míry paradoxně) více spořit, aby dokázaly ufinancovat zdražující energie a bydlení obecně.
Spotřební výdaje domácností proto v lepším případě budou stagnovat, v horším dokonce klesnou. Varováním může být rapidní pokles spotřebitelské důvěry v Evropské unii, který byl zaznamenán v březnu, a který i přes mírné dubnové oživení zůstal pod únorovou úrovní.
Obavy z dalšího poklesu reálných příjmů na evropské domácnosti ještě plně nedolehly. Stane se tak, až plně pocítí nárůst nákladů především na energie a potraviny. Případné drastické omezení výdajů domácností, s tím spojený pokles podnikatelské aktivity, a tedy i růst nezaměstnanosti, a to v situaci obrovské peněžní zásoby v oběhu a nabídkových šoků v důsledku narušených dodavatelských řetězců, nemusí dopadnout vůbec dobře.
